Američané se mobilizovali proti Trumpovu bahnu, říká Igor Lukeš
Výsledky voleb do amerického Kongresu znamenají pro Republikánskou stranu těžkou porážku – kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů i Senátem získali demokraté. Co tato politická proměna vypovídá o stavu Spojených států? Jak ovlivní zbývající dva roky mandátu Donalda Trumpa v Bílém domě? A proč je chyba vnímat výsledek pouze optikou peněženek voličů? Odpovídá profesor historie a mezinárodních vztahů z Boston University Igor Lukeš.
Dostal Donald Trump ve volbách facku, jak to pojmenovaly Financial Times?
Slovo facka zní příliš negativně. Já bych spíš řekl, že je to návrat k normální Americe. Je to výraz spousty pozitivních věcí, které ve Spojených státech vždycky existovaly, ale poslední dva roky je překryla vrstva bahna, kterou do politiky vnesla dnešní doba. Z mého pohledu nedošlo k facce, ale k očistě. Obrazně řečeno přišla úklidová četa s proudy vody a smetáky. Pevně doufám, že brzy uvidíme Sochu svobody opět v její plné kráse, a ne přikrytou nánosy špíny.
Jak velkou roli v tomto výsledku sehrál samotný Donald Trump? V rozhovoru pro stanici Fox News prohlásil, že kdyby byl na volebním lístku přímo on, dopadlo by to úplně jinak.
Do určité míry může mít pravdu. Republikánští kandidáti totiž prohráli i ve volebních okrscích, kde Trump dříve zvítězil o dvacet procentních bodů. To je až neuvěřitelné – málokdo si dokázal představit, odkud se vzali voliči, kteří tentokrát hodili hlas Trumpovým odpůrcům.
Otázkou samozřejmě je, zda Donald Trump vůbec někdy skutečným republikánem byl. Republikánská strana ho spíše pragmaticky využila jako nástroj, jak se dostat do Bílého domu. Cítili v něm neohroženého bojovníka, který v konfliktních situacích roste do nadlidských rozměrů. Je to člověk, který konflikt a slovní války doslova miluje. Zoufale potřebuje neustále vyhrávat a ponižovat soupeře.
Republikánští stratégové pochopili, že má obrovský talent pro politiku 21. století – pro dobu, kdy nezáleží na faktech a kdy hranice mezi pravdou a lží mizí v jakési šedé zóně. Dosadili si ho tedy do čela a Trump jim na oplátku posloužil k tomu, aby se stal dvakrát prezidentem.
Představuje tedy Donald Trump vůbec nějaké republikánské hodnoty?
Velmi o tom pochybuji. Tradiční republikány spojovala představa fiskální zodpovědnosti: člověk neutrácí peníze, které nemá, a platí své účty. Naopak demokraté razili postoj, že v určitých společenských situacích musí vláda investovat do občanů a finance navýšit pro naplnění sociálních potřeb. Trump do tohoto rozdělení vtrhl jako hrom z čistého nebe a všechno převrátil naruby. Sám je notoricky fiskálně nezodpovědný, prošel šesti nebo sedmi bankroty a celý život žije obklopen zlatem pořízeným na dluh. Do tradičních politických škatulek prostě nezapadá.
Proto je docela možné, že přímo on by v některých okrscích dopadl lépe než ostatní kandidáti. Pro určité fanoušky má magnetickou přitažlivost a jdou za ním za všech okolností. Sám kdysi slavně poznamenal, že kdyby na Páté Avenue někoho zastřelil, lidé ho budou volit dál. A ukázalo se, že nepřeháněl. Navzdory soudním procesům a odsouzením ho ženy dál volily. Volila ho většina mladých mužů, kteří skrze něj protestovali proti feminismu a moderním trendům. Volili ho hispánští voliči, ačkoli avizoval deportace, protože doufali v zákaz potratů. Každá skupina si v něm našla to své. Nyní však uplynuly dva roky, voliči zhodnotili realitu a republikáni jako strana prohráli na celé čáře.
Poražení republikáni vysvětlují neúspěch ekonomickými dopady, zejména inflací a zdražením paliv po útoku na Írán. Souhlasíte s tím?
To je přesně narativ, který se nám teď poražení republikáni snaží vnutit – že lidé zkrátka volí jen svou peněženkou. Že přijdou do samoobsluhy, jídlo stojí víc než před dvěma lety, u čerpací stanice je benzín dvakrát dražší, a proto jdou volit opozici. Viceprezident JD Vance, který byl mimochodem od počátku proti útoku na Írán, už se chystá argumentovat tím, že za prohrou stojí právě tato válka a že před ní varoval.
Redukovat celou věc na materiální stesky po levnějších vejcích a kuřatech je však hluboký omyl. Tento výklad zcela ignoruje morální a etický rozměr toho, co se v USA od nástupu Donalda Trumpa odehrává. A ten je podle mě klíčový. Američtí voliči se vzbouřili právě proti onomu pověstnému bahnu – tedy proti bezprecedentnímu osobnímu obohacování lidí z okolí Bílého domu. Donald Trump a jeho rodina se podle odhadů protiústavně obohatili o miliardy dolarů. Přitom americká ústava výslovně zakazuje využívat prezidentský úřad k vlastnímu finančnímu prospěchu.
Když prezident prodává hodinky, kytary nebo zlaté tenisky se svým jménem za tisíc dolarů, je to nehorázné chování, na které soudy nedokázaly adekvátně reagovat. Byla to tedy rebelie, která měla hluboké morální a ústavní kořeny.
Prezident a Kongres se potřebují
Jak ta ztráta většiny v obou komorách Kongresu zkomplikuje prezidentovi další vládnutí?
Určitě mu to situaci zkomplikuje, byť to neznamená, že ustoupí od svých politických tahů. Podle americké ústavy má sice prezident výhradní pravomoc určovat zahraniční politiku, ale když potřebuje jediný dolar, musí požádat Kongres. Kongres kontroluje státní pokladnu. Bílý dům a zákonodárný sbor spolu zkrátka musí chtě nechtě mluvit a spolupracovat, protože jeden bez druhého nezmůže vůbec nic.
Prezident Trump už naznačil, že se opře o své právo veta, bude blokovat návrhy Kongresu a počká si, až za ním zákonodárci sami přijdou vyjednávat. Nehrozí tedy totální legislativní paralýza?
K takovým situacím bezpochyby dojde. Zatímco se však řadoví republikáni vzpamatovávají z utrpěného šoku a ptají se, co se to stalo, prezident v žádné krizi není. Donald Trump není státník, který by měl své ideály vytesané do žuly a nyní se v koutku utápěl v žalu, že jeho hodnoty veřejnost odmítla.
Trump je především válečník. Miluje politický boj, ve kterém může protivníka zašlapat do země. Na následující dva roky se podle mě těší. Nastává situace, kdy obě strany odloží rukavice a půjdou do tvrdého střetu – a to je prostředí, ve kterém se cítí jako ryba ve vodě.
Neudělají mu tedy demokraté radost i v případě, že se znovu pokusí iniciovat proces impeachmentu?
Přesně tak. Lidé si často pletou pojmy a myslí si, že impeachment automaticky znamená odchod z funkce. Ve skutečnosti jde o podání ústavní žaloby dolní komorou, kterou Trump už v minulosti prošel. Následný soud se odehrává v Senátu, kde je k odvolání prezidenta zapotřebí dvoutřetinová většina. Demokraté budou mít od ledna v horní komoře zhruba 54 hlasů, takže by potřebovali ještě více než deset republikánských hlasů navíc, což je v praxi vyloučené.
Impeachment by byl krokem špatným směrem. Pohltil by obrovské množství energie a času, které by demokraté měli věnovat konstruktivní práci. Měli by se zaměřit na zdravotnictví, kde miliony Američanů kvůli krokům administrativy ztratily pojistné krytí, nebo na obnovení potravinové pomoci pro matky samoživitelky. V nejbohatší zemi světa dnes existují rodiny bez přístupu k dostatku jídla, což je nemorální a absurdní. Demokraté by měli nabízet pozitivní alternativu. Kdyby znovu otevřeli impeachment, Trumpovi tím jen udělají radost – posunou ho do středu pozornosti první ligy, a v takové chvíli si připadá deset stop vysoký.
Co tyto mezivolby napověděly směrem k blížícím se prezidentským volbám?
Ukázaly, že to nebude jednoduché ani pro jednu stranu. Představit kandidáta, kterého by voliči dokázali přijmout se skutečným nadšením, bude složitý úkol.
U republikánů se sice tlačí dopředu JD Vance, ale ten podle mě reálnou šanci nemá. Do volebního boje by vstupoval se zátěží spojenectví s Donaldem Trumpem, a přitom nemá k dispozici jeho charisma. Trump může dělat hrozné věci, ale lidé ho přesto obdivují – podobně jako kdysi Francouzi zbožňovali Napoleona i přes všechny hrůzy, které zemi přinesl. Vance tuto magnetickou osobnost postrádá.
U demokratů zase teprve začne vnitřní souboj. Do zákonodárných sborů i na guvernérské posty se dostala celá řada nových, výrazných tváří – máme tu prvního muslimského senátora či guvernérky z řad původních obyvatel. Vedení strany bude muset vyřešit zásadní dilema: zda vsadit na kandidáta z radikálnějšího křídla, který bude požadovat univerzální zdravotní pojištění po vzoru Evropy, a riskovat tím obvinění ze socialismu, nebo zvolit umírněnějšího lídra. Následující měsíce budou pro obě strany naprosto klíčové.
